Home

















William Shakespeare - Sonety  

    William Shakespeare (1564-1616) byl anglický básník a dramatik, jenž sepsal mnoho komedií, dramat a sonetů, které shrnul do jedné sbírky, čítající 154 sonetů. Autorství sonetů se ovšem často nepřipisuje právě zmíněnému Shakespearovi, ale filozofu siru Francisi Baconovi.
    Shakespeare psal své sonety v průběhu několika let a kompletního vydání dosáhl až později. Sbírka se tedy doplňovala. William Shakespeare v nich zasahuje do témat jako je láska (sonety 127-154), kde píše o Černé paní, jíž vyznává svou lásku, o kráse, vlasti a pomíjivosti času, kde tyto prvky zaznamenal do předešlých 126 sonetů a kde se též zmiňuje o mladém hochu, jemuž radí, aby zplodil potomstvo a oženil se.
Důležitý bod, který bychom měli uvést,  je definice sonetu. Sonet je lyricko-poetická báseň o čtrnácti verších. Velkým zastáncem sonetů byl William Shakespeare, proto můžeme narazit i na výraz “shakespearovský sonet”.
Shakespearovy sonety jsou psané v pětistopým jambem: nerýmovaným veršem, končící na přízvučnou slabiku, první krátkou a druhou dlouhou

A Ústy, jež stvořila láska svou vlastní rukou,
B vydechla proti mně:“ Ach, cítím nenávist,“
A ač ví, žže kvůli ní umírám sladkou mukou:
B když ale viděla, žže se chvím jako list,
C soucit jí najednou naplnil srdce znova
F a začal kárat ty dříve tak sladké rty,
C jež dosud mívaly pro mne jen dobrá slova,
F a znovu učil je vítat mne jako vžždy.
„G Ach, cítím nenávist,“ řekla a připojila
H konec, jenž přicházel, tak jako kdyby ššel
G milý den po noci, která se ve tmách skryla
H a klesla z oblohy jak satan do pekel:
„I Ach, cítím nenávist“-a zachránila mne,
I když tu z᚝ odvrhla a řekla:“ K vám však ne!“

Pětistopý jamb je spojován s magií, jelikož měl i pentagram pět úhlů. Typickým prvkem v sonetech je myšlenkový obrat, jenž se objevuje až na konci básně v podobě dvojverší. Jako příklad můžeme uvést sonet číslo 132, kde popisuje Černou paní „ Pak odpřísáhnu rád, žže krása v černi tkví a ti, co nemají tvou pleť, jsou ošškliví
“. 



©Megi Lepšíková, 2012